Thajské pivo má vysoký obsah alkoholu (přes 6%). Stejně jako u nás mají malé pivo (třetinku), ale velké pivo nemá půl litru, jako u nás, ale je velké jako dvě malá piva – tedy 0,66 l. Takže, když si v tom horku dáte velkýho Changa, tak je to celkem síla. Pivo se v Thajsku prodává buď ve skleněných lahvích (většinou to velké) nebo v plechovkách (většinou to malé). S točeným pivem jsem se v Thajsku nikde nesetkal.

Jedna láhev na stůl

Thajci pijí pivo tak, že se objednává jedna lahev na stůl a z ní si každý dolévá. Pak se objedná další láhev atd. Podobně jako my pijeme víno. Pro našince je to zpočátku nepochopitelné, ale velmi rychle přijdete na to, jak je to praktické – pivo v tom horku jinak hrozně rychle zteplá.

Z počátku jsme to nevěděli a situace, do kterých jsme se dostávali, nám proto nebyly úplně jasné. Třeba jsme si objednali tři piva a dostali jsme jednu lahev a tři sklenice. Tak jsme řekli, že chceme každý jedno pivo a oni nám přinesli ještě jednu láhev. Koukali jsme na sebe nechápavě a poprosili jsme tedy ještě o jednu. K našemu úžasu nám přinesli Pepsi Colu Pro ně bylo prostě nepochopitelné, že si objednáváme třetí lahev piva, když jsme ještě ani nezačali pít ty dvě předchozí.

Pivo s ledem

Kdo jste to nezažil, tak vás úplně vidím, jak si ťukáte na čelo nebo alespoň nevěřícně kroutíte hlavou. Taky jsem kroutil, když jsem to viděl poprvé. Ale teď už bych v Thajsku pivo jinak nepil. Přitom nejde o jednu nebo dvě kostky. Sklenice se naplní ledem až po okraj a do toho se trpve naleje pivo. V tom horku je to velmi osvěžující. Ale nemusíte se bát, pokud to tak pít nechcete, tak samozřejmě nemusíte Rovněž v turistických oblastech vědí, že se to takhle na západě nepije.

Cena

Pivo je jedna z mála věcí, která v Thajsku není levnější než u nás. Tedy ne, že byste si ho nemohli dovolit. Cena je zhruba stejná, jako u nás. Když ale uvážíte, jak levné je tam jídlo, často se dostanete do situace, kdy si dáte večeři a 2 piva a ty piva budou tvořit většinu ceny večeře Za velké pivo dáte v restauraci od 50-80B (25-40 Kč). Ale třeba ve vlaku klidně 60B za malý. Naopak, když si zajdete do obyčejného obchodu, dostanete se s cenou na 30B (15 Kč).

Značky piva (Chang, Singha, Leo a Tiger)

Thajská piva dostala jména podle zvířat. Chang = slon, Tiger = to je snad jasný, Leo = to je snad taky jasný a Singha je taky lev, akorát malajsky.

Chang je, podle mě nejznámější a nejrozšířenější značka thajského piva. Alespoň já ho piji nejčastěji . Singha, druhé nejznámější, je chutí našemu pivu nejblíž ze všech thajských piv. Také se dělá z českého chmele, takže to není náhoda. Singha a Chang spolu neustále soutěží o prvenství v popularitě a podle toho, kdo zrovna vyhrává, je jedno nebo druhé pivo vždy o malinko dražší. Méně známé je pivo Leo, které jsem pil jen jednou a na tolik mě nadchlo, že už si ho znovu asi nedám Chutná přibližně jako naše černé pivo, akorát je asi 3x sladší. Pivo Tiger jsem, bohužel, neměl tu čest ochutnat. Kdykoliv jsem se na něj ptal, tak ho neměli. Reklamy jsou pro mě jediný důkaz, že snad existuje.

Piva v Laosu a Kambodži

Když už jsem u těch značek, tak ještě zmíním dvě zahraniční značky: Lao Beer (hádejte, podle čeho se jmenuje a nepleťte si ho s tím přeslazeným Leo) jsem pil v Laosu, hlavně ve městě Luang Prabang. Pivo Angkor (hádejte podle čeho se jmenuje), jsme pili v Kambodži. Chuť těchto piv si úplně přesně nepamatuji, přece jen jsem jich nevypil tolik jako těch thajských, ale mám pocit, že to bylo podobné jako Chang nebo Singha.

Už jsem se o tom krátce zmínil v zážitcích z města Korat, kde k tomu došlo. Ale tahle historka je kapitola sama pro sebe… Vraceli se takhle pozdě večer do guest housu, když v tom najednou mě podvědomí samo zastavilo a donutilo zaostřit na zem. Když jsem v tropech, tak nějak podvědomě monitoruji terén, 2-3 metry před sebou. Ne, že bych neustále koukal pod nohy, ale prostě pořád vím, kam šlapu. Takže jsem se zarazil asi metr před zelenou klikaticí a povídám: „Hele, had.“ Vůbec si nás nevšímal. V klidu pokračoval ve své cestě po chodníku a jak vidíte z následujících fotek, nakonec vlezl do nějakého stánku.

V té době jsme ještě nevěděli, co je to za hada, ani zda je jedovatý. Ale komu jsme ho ukázali, ten se zděšeným výrazem říkal „green snake, green snake!“ a tvářil se, jako kdybysme vyfotili ducha. Třeba tady ukazuji našeho hada mladým thajkám, se kterými jsme se seznámili ve vlaku a se kterými jsme pak podnikli výpravu do pralesa Khao Yai.

[TODO: přidat fotku]

Říkal jsem si, až dorazíme do Khao Soku k Sandokanovi (pralesní průvodce, kterého jsem v té době už znal z předchozích návštěv Khao Soku), ten bude určiě vědět, co je to za hada.

Jenže Sandokan, překvapivě řekl: „To je green snake, kde si ho vyfotil?“.
Já na to: „To vidím taky, že je to zelenej had, ale co je to za druh?“.
Sandokan: „Prostě Green Snake, my mu jinak neřikáme“.
Já na to: „A je jedovatej?“

Sandokan: „Celkem dost. Né smrtelně, ale kdyby vás uštknul, tak to bude problém. Noha Pfff a end of trip“. Při tom „Pfff“ ukázal, jak by mi noha natekla na dvojnásobek normální velikosti

Pak jsem ještě hledal na netu a v různých atlasech a o žádném Green Snakovi nikde ani zmínka. Takže dodnes nevim co přesně to bylo za hada.

Korat není turisticky příliš zajímavý. Vlastně zajímavý je a to tím, že tam žádní turisté nejezdí. Přesto se vám může stát, jako se to stalo mě, že se tam prostě nějak octnete.

My jsme se tam na dva dny zastavili, když jsme z Lopbury, města opic, mířili do národního parku Khao Yai.

V Koratu se anglicky nedomluvíte

První kontakt s Koratem byl hrozně vtipnej, protože jsme zjistili, že v tomto městě nikdo neumí ani slovo anglicky a když říkám ani slovo, tak myslím ani slovo. Pak k nám někdo najednou přiběhl a začal volat „English, English!?„. Sice taky anglicky neuměl, ale táhnul nás přes půl města k někomu, kdo, jak jsme s posunků rukama pochopili, anglicky umí. Ale když jsme k němu konečně dorazili, vypadlo z něj akorát „Hello“ a dál už taky nic

Abyste si to špatně nevykládali, nám o tu angličtinu až tak nešlo. Nejsme američani, abychom očekávali, že každý anglicky umí. Ale proč nás ten týpek táhnul přes půl města, to do dneška nechápu.

V Koratu je snad jen jeden guest house

Díky tomu, že sem skoro nikdo nejezdí, tak tady na nějaké návštěvy nejsou zařízeni. Po dlouhém hledání, jsme našli snad jediný guest house ve městě. Paní domácí samozřejmě neuměla anglicky, ale měla ceny i všechny potřebné informace, napsané na cedulkách, které nám postupně ukázala. Ukázala nám také knihu návštěv, z které jsme vyčetli, že poslední turisti před námi, tu byli před 3 týdny!

Hledání nádraží

Tohle bylo taky vtipný. Nevěděli jsme, jak se Thajsky řekne vlak. Takže když jsme se ptali kolemjdoucích, kde je nádraží, tak jsme různě předváděli mašinku, malovali lokomotivy apod. Místní lidé byli hrozně vstřícní, ochotní a měli dobrou vůli nám poradit. Ovšem fakt, že jsme pak skončili v noci, v úplný pustině za městem, kde nás přepadla smečka divokých psů, si dovedu vysvětlit jen tak, že sami nevědeli, kde to nádraží je.

Smečka divokých psů

Železnice tam nakonec byla, ale nádraží nikde. V dálce ale svítilo světýlko, tak jsme se vydali tím směrem a nakonec nádraží skutečně našli, ale podél trati byla taková vysoká tráva, kde jsem neměl vůbec dobrý pocit, protože už byla tma a neviděl jsem kam šlapu. Navíc jsme tam vlezli do rajonu již zmíněné smečce psů. Oni by si asi netroufli nás vyloženě napadnout, ale radost z nás neměli a my z nich taky ne.

Po cestě zpět jsme proto dali přednost méně romantické, ale za to bezpenější cestě po ulici. Nechápu, proč nám tuhle cestu neukázali místňáci rovnou.

Noční trh s jídlem

A protože jsme měli hlad, stavili jsme se ještě na nočním trhu, něco zakousnout. Výběr byl velkej – dostatek dobrého jídla je i v turisticky nepoznamenaných oblastech.

Pozor had

Tím ovšem večer v Koratu nekončil. Zlatý hřeb nás teprve čekal, když jsme se vraceli do guest housu. Úplně normálně na ulici ve městě, lez po chodníku jedovatě zelenej had (tzv. Green Snake). Naštěstí jsem si ho všimnul a zarazil jsem se asi metr před nim. Ještě si pamatuju, jak poznamenal: „Když tady na chodníku lezou hadi, nechci ani pomyslet, co bylo v tý trávě u železnice…“.

No a to všechno se odehrálo během jednoho večera V Koratu jsme pak spali ještě jednu noc, protože další den jsme se vypravili do khmérských chrámů Prasat Hin Phimai a vrátili se až za tmy. Teprve další den jsme vyrazili do národního parku Khao Yai.